Termín Staré letopisy české poprvé použil v 1. polovině 19. století František Palacký, když vydával sedmnáct tehdy známých textů kronik, zahrnujících události z období panování Václava IV., husitských válek, doby Jiřího z Poděbrad a Jagellonců, tedy z dlouhého časového úseku let 1378 – 1526.
Jde o ne zcela sourodý soubor textů, či spíše jejich změť, kdy některé z nich představují klasický typ vyprávěcí kroniky, jiné mají formu stručných, až analytických záznamů. Výklad je podáván z kališnického hlediska. Mnohé části tohoto celku jsou opisy starších předloh, někdy se stane, že se více verzí různě překrývá a některé pasáže poskytují i vzájemně protikladné názory jejich autorů. Je zřejmé, že jde o soubor děl, vznikající po celé generace. Do dnešního dne se letopisy dochovaly v několika desítkách rukopisů. Některé části zůstávají anonymní, u jiných byly jméno i osoba autora historiky složitě identifikovány. Většinou jsou autory měšťané, příslušníci drobné šlechty i řadoví kněží. V textech lze nalézt nejrůznější detaily takových událostí, jako byly smrt Václava IV., bitvy husitských válek, politické události kolem hrozby turecké invaze, apod. Dočteme se i o takových soudobých reáliích, jako třeba vyjádření odporu husitů proti rozmařilosti gotické módy (Tehdy se nosil divný oděv:/ krátké sukně byly v módě,/že ani zadek neschovaly./ Slušní lidé se v tom chodit ostýchali.)
Jazyk |
staročesky |
---|---|
Datace |
cca. 1378 - 1526 |